Celodenní výlet 23.5.2010

Začalo to úplně nevinně. Řekly jsme si s Lýdou, že by bylo fajn podívat se na Stonehenge a jet tam autem, neboť vlak dojede jen několik km odtamtud. A jelikož mělo být krásně již tento víkend, dohodly jsme se na neděli. Že pojedou Marťa s Verčou s námi, o tom nikdo nepochyboval, už zbývalo jen sehnat pátého do party. Ale to též nebyl žádný problém, nakonec by se naplnila nejenom dvě auta… Ale páté a tudíž poslední místo v autě ‚vyhrála‘ Věrka a ukázalo se to jako dobrý výběr :D  Tedy, to byste jí museli znát, ona má nepřekonatelný smysl pro humor, co její hláška, to náš výtlem ;-)

No, a tak jsme tedy v neděli 23.5. v půl osmé ráno vyrážely mým autem v počtu 5ti nadšených ženských na výlet. Jela jsem podle navigátorky Verči (a její mapy), ta se osvědčila, příště jí beru s sebou znovu :-) A navíc nejen že mě správně navigovala na silnice po kterých jet, ale také nám naplánovala ten náš výlet, a to nejen na Stonehenge :)

Jako první jsme jely do vesničky Avesbury, kde je též několik kamínků v přírodě, jako je na Stonehenge. Co se mě týče, já netušila, že jsou v té oblasti ještě jiné známé kameny než přímo Stonehenge, takže pro mě to byla příjemná novinka. A ve zdejším informačním centru jsem si koupila přívěsek na klíče – roztomilou ovečku, udělanou jen z bílého roztřapatěného (jiné, existující slovo mě zrovna nenapadá)  klubíčka s nalepenou černou hlavičkou :-)  Zde jsme byly dohromady asi hodinku a poté, kolem půl dvanácté, už se vyráželo směr další zajímavé místo :o)

To bylo sice trošku jinde než po trase, byla to zajížďka, ale jen cca 15-ti minutová a navíc se fakt vyplatila. No schválně, zkuste si do google map zadat číslo 51.425165,-1.929787 a přepnout na satelitní zobrazení, mělo by vám to vyplyvnout docela zajímavý bod (po přiblížení mapy). Byl to kopec jak hora (to je ale blbé přirovnání :D), kde je kus plochy speciálně upraven a zobrazuje koně (takových bodů je v okolí asi 7) a kousek od něj se na vrcholku kopce tyčí jakási věž. Vlastně ani nevím co to je, jestli nějaký pomník, či prostě jen věž. Ale v tom místě to působí velice hezky, kór ještě s tím koněm a rozkvetlou řepkou pod kopcem :-) A jelikož Lýda se na pár měsíců převtělila do role fotografa a Věra je profesionální fotbalistka, nenapadlo je nic jiného, než že na ten kopec prostě musíme vylézt. No dobrá tedy, sundala jsem si tílko, pod kterým jsem již prozíravě měla oblečen vršek od plavek, a vyrazily jsme :) Tento kopec jsme vyšláply celkem rychle, a to i přes kdo ví kolik stupňů (slunce pálilo, nebe bylo bez mráčku a bylo poledne), ty dvě již zmíněné slečny se předháněly kdo tam bude dřív a já prostě musela jít rychle, abych si to nerozmyslela a nezůstala na ně čekat dole :-D Nahoře jsme si každý nacvakal hrozně moc fotek, vyfotily jsme se i samospouští s koněm v pozadí, bohužel je ale ta fotka trochu mázlá, neboť mi foťák zaostřil na trávu před objektivem a ne na nás :D  Ale never mind, i tak je ta fotka fajn. A poté už se šlo dolů. U auta jsme si daly malý piknik, hlavně řidič do sebe dostal vitamíny v podobě ovoce a spoustu vody a kolem tři čtvrtě na jednu se jelo dál. Tentokrát už opravdu na Stonehenge, kam jsme dorazily o hodinu později.

Když přijíždíte ke Stonehenge, první co uvidíte, je dav lidí a pak teprve ‚kameny‘. To vás trochu znechutí, nás teda určitě. V každém případě nejdřív musíte jet na pakoviště (na druhé straně od silnice než kameny), které je k mému údivu zadarmo a zdejší wc, které je zde lepší než kolikrát v kdejakém podniku, taktéž. Čeho si zde taktéž nedalo nevšimnout, byly tři zájezdové autobusy s českou značkou. Když jsme šly ke vchodu k cestě ke Stonehenge, zůstala jsem očima vyset na dvou kamenech stojících u cesty -  z předešlého večera, který jsem trávila brouzdáním po stránkách geocaching.com jsem věděla, že jsem právě narazila na virtuální kešku!! Takže asi chápete mou radost, začala jsem tam poskakovat jak splašená a vykřikovat že to je ta virtuálka (holky už předem věděly, že tam budu hledat) a když jsem z tašky vylovila mobil a gps modem a nechala se u těch kamenů fotit (to je podmínka najití virtual cache, nechat se ve správném místě vyfotit s vaší navigací), leckterý cizinec na mě čučel s vykulenýma očima a nechápal mou nekončící radost :-)) Ale abych pokračovala.. :-) Verča se od nás odpojila, neboť tu již jednou byla, tak si šla prohlédnout okolí – jsou tam nějaké kopečky, co prý jsou též slavné. Vstup ke Stonehenge mě stál 5.90, pro nestudenty je to o libru víc. No vzhledem k tomu, že na takové místo už asi podruhé nepůjdu, jsem ani nezaváhala a těch 180 Kč za to dala. Aspoň že ta fronta zrovna nebyla tak dlouhá. Za vstupem jsme si ještě vyzvedly anglická mluvítka o historii Stonehenge a pokračovaly ke kamenům. Bylo zde opravdu hodně lidí. Při snažení se zachytit tu pravou fotku bez davu, kdy jsem si já zanadávala na jednu skupinku turistů fotících se ‚mému objektivu v cestě‘ snad 5 minut, se na nás otočil pán říkajíc česky „že nemusím hned nadávat a třeba popojít“, nebo něco v tom smyslu. Tak jsem ho ujistila, že to nebylo na něj a že chci fotku právě z tohoto místa, proto nadávám. Toť vše z tohoto místa. Ještě vlastně jedna věc. Jsou tu ovce a v ten den mi jich bylo opravdu maximálně líto. Byly na přímém slunci, bez místečka stínu. Celé se klepaly, jak se snažily se ochladit, ale moc to nepomáhalo… :-(  No v každém případě při cestě ven jsme vlezly do dárkového obchodu, já si tam koupila další plyšovou ovečku (tentokrát s černým tělíčkem) a dětem každému záložku do knížky, Adam věčně nějakou hledá a Katie aby taky něco dostala, nic jiného levného tam neměli.

A kolem třetí jsme vyrážely na poslední místo naší výpravy, a to k West Lulworth, kam jsme dorazily kolem páté. Když se budete chtít na google mapy kouknout kde to je, můžete to taky najít pod heslem Durdle Door, tak se jmenuje jeden známý skalní otvor co tam je. Teď když na to tak na té mapě koukám, opravdu jsme ten den odjely pěkný kus cesty. A to jsem ještě neřekla, že od toho města West Lulworth jsme šly deseti-kilometrovou procházku směrem k městu Weymouth. Ten ostrov co je (na mapě) pod ním máme dokonce na fotkách. Musím říct, že rozhodně nelituju, že jsme tam jely. A že jsem šla s nimi tu túru. Je to nádherné místo, úžasný výhled, dokonce i s krávami jsme si tam po cestě pokecaly (to mohli někteří vidět na facebooku a asi to dám ještě na picasa) :D  Po cestě teda byly myslím 4 kopce, nepočítám-li ten první, po kterém se na tu ‚vyhlídku‘ k Durdle Door musí vylézt a další menší (byl to nejvyšší bod z toho okolí), který jsem sama vylezla kvůli hezkým fotkám) a daly mi pěkně zabrat. Strmější kopec než co byl zde, jsem snad ještě nezdolávala…anyway, zvládla jsem to. I když po prvním kopci jsem to chtěla vzdát, neboť a poněvadž, doby, kdy jsem chodila do skauta a túry pro mě byly naprosto běžnou víkendovou činností, dávno uplynuly a má kondička šla naprosto do kýble (snad jsem ani nečekala, že až tolik) a v půlce právě už prvního kopce jsem málem chytla hysterák, že dál už to nevyjdu a že ať neblbnou, že je taky někdo musí odvézt zpátky domů a že tímhle tempem já budu na konci procházky naprosto mrtvá a ne zralá na to odřídit ještě 250 kilometrů domů! A málem jsem začala brečet, bez důvodu, prostě asi vyčerpáním či co. Naštěstí jsem to rozdýchala, napila se a pokračovala. A druhý kopec se mi už šel lépe a ty další jsem taky udolala, ač teda s přestávkami, ale udolala :)  K autu jsme se dostaly v devět hodin a rovnou vyrazily dom, pomalu se stmívalo.. Na cestě zpět mě nenavigovala Verča, ale jela jsem dle navigace a cesta byla naprosto v pohodě. Vůbec nechápu, kde se ve mně vzal ten elán, unavená jsem začala být až v Sevenoaks (15 min od Tonbridge), kde jsme vysazovaly Věru. A to jsme po cestě i stavěly na záchůdek a kafíčko a v autě zpívaly písničky od Divokýho Billa :-) než teda holky vzadu usnuly, slabošky :-D   Mno, a to už jsem pak teda zbytek posádky rozvezla po Tonbridge, ještě jsem měla trochu starost o Marťu, která musela řídit z Tonbridge do svého hostdomu, ale zvládla to naštěstí v pohodě.

Ještě jsem zapomněla napsat, že do postele jsem se já dostala v pondělí ve dvě ráno, a to jsem v sedm vstávala! Ale nelitovala jsem ani vteřinu :-)   Usínalo se mi s blaženým pocitem, že jsem prožila nejhezčí den z mého osobního volna tady v Anglii…. A myslím, že to bylo právě během návratu z tohoto výletu, kdy mi Péťa napsala, že Češi vyhráli mistrovství světa v hokeji! :-)